sobota 19. října 2019

Třídím.

Většinou, když si dřívím věci v životě, vytřídím i články v blogu. Mám totiž pokaždé pocit, že můžu začít znovu a líp. Třídím. Právě teď.

Jsem ráda, že jsem si tu tenkrát napsala body, které bych časem chtěla zlepšit. Práci, přístup k lidem, přístup k sobě sama. Ne vše se změnilo, ale ve finále jsem hrdá, že jsem se posunula dál. Každá maličkost se počítá.
Změna města, ve kterém jsem se rozhodla žít, byla jednou z těch nejzásadnějších, ale i nejtěžších., jelikož šla ruku v ruce se změnou zaměstnání. Vzpomínám si, jak jsem zde psala článek o tom, že být servírkou mě nebaví, jak lidem závidím volné víkendy a svátky, volný zbytek večera. Poté jsem lidem záviděla život, kde nechodí na směny, ale každý večer se vrátí v podobnou hodinu domů a nemusí řešit, že jde na noční. I tohoto pocitu jsem se zbavila a konečně mám práci, za kterou se nestydím. Protože to já dělala docela často.

Celá tahle změna, mě stála dost peněz, ale víc než to, tak měsíc neustálého stresu. Ale nic není zadarmo, pokud jsem se rozhodla, pro tak velkou změnu, počítala jsem, že to nebude lehké.
A když už se pouštím to těchto změn, většinou se snažím změnit i sebe. Být se sebou víc spokojená. První věcí je, že opět budu mít dredy. Moje vlasy totiž na sobě nesnáším nejvíc a ani nevím, proč jsem je tenkrát rozčesala. Dál jsme se rozhodla, že si dám znovu septum a časem i cheeky. Dost se těším.

Mimo tyhle vzhledové věci, snažím se změnit i uvnitř sebe. Ráda bych byla člověkem, který si spoustu věcí nebere osobně. A i když vím, že tohle není jen tak, snažím se to naučit. Taky se snažím být méně výbušná a nevkládat až moc emocí do věcí, který mi vadí. Ale tenhle bod se mi asi nikdy nepovede. Víc se asi rozepíšu v samostatném článku, kde bych si zase sepsala pár bodů, kterých bych další rok chtěla docílit nebo co bych chtěla změnit.

neděle 24. března 2019

Když se nedaří.

Taky máte občas ten pocit, že nic neumíte? Jeden známý je sportovně zdatný, druhý umí skvěle 3 cizí jazyky, třetí umí jednoduše životem proplouvat, až v nás budí pocit závisti.. A pak jsme tu my. Klademe si otázky, co vlastně umíme a k čemu nám to je dobré. Z většiny případů si nakonec vyvodíme závěr, že jsme k ničemu.

Takový pocit mám i já poslední dobou. Jednoduše se nedaří, ale tak to prostě čas od času je. Není jen slunečno, musí i pršet, aby vše fungovalo.
Bohužel jsem se teprve včera zděsila toho, že mi na blogu zmizely veškeré komentáře.. To, z čeho jsem se radovala nejvíc, z reakcí čtenářů, jsou ty tam, až si říkám, jestli má cenu v tomhle pokračovat. Tento blog se snažím psát několik let a opravdu mi dalo spoustu práce si tu najít pár pravidelných čtenářů, které taky stál nějaký ten čas, aby se vyjádřili k mému článku. Upřímně, jsem z toho smutná.. Není to nic, kvůli čemu by se měl svět hroutit, ale jednoduše to dost zamrzí.

A abych nezůstala jen u blogu, poslední dobou se mi prostě nedaří celkově. V nové práci si stále připadám jak slon v porcelánu, ale asi to chce ještě čas.

Minulý rok jsem měla v plánu výstavu fotek, ale nakonec se nic nekonalo, protože kavárnu zavřeli. Nedávno se mi ozvala slečna na instagramu, že v jejich kavárně bych mohla výstavu uskutečnit. Byla jsem z toho šíleně nadšená, o víkendu jsme si udělali menší výlet a omrkli jsme kavárnu. Je opravdu krásná a hodně tématicky spjatá s mými fotkami. Na výstavě jsme se domluvily.
Čekám, až bude tepleji a dofotím celou sérii fotek. Čekáte tu zápletku, že? Tak tady je.
V ten den večer jsem si sedla k PC a znovu procházela vybrané fotky.. Jak procházím galerií, najednou si uvědomuji, že mi žádná z fotek ve finále nelíbí tak, jako před tím. Všechny fotky jsem znovu upravila, polovinu vyřadila a musí se přefotit. Chtělo se mi brečet, byla jsem naštvaná a nervózní. Bude to opravdu stát za to? Má to cenu? Nebylo zrušení první kavárny znamením, že se na to mám vykašlat?
Bude to moje první a nejspíš i poslední výstava. Chci si splnit svůj sen a tím to končí. Bohužel nejsem jako většina "fotografů", kteří mají perfektní fotky díky drahé technice a financím, aby fotili na různých koutů světa. Možná jsem se tu už o tom zmiňovala, ráda dávám fotkám pocit.. o to lepší, když je ten pocit něčím zvláštní, špatný..
Otázkou je, kolik lidí tuhle myšlenku pochopí.

Neustále se plácám v "sebe-hledání"... Na jednu stranu bych chtěla mít krásné fotky přírody, na druhou stranu mám ráda to své temno, které už ale nenajde tolik fanoušků.

Jako poslední věc chci zmínit můj menší "projekt". Rozhodla jsem se namalovat do ložnice plakát, na kterém jsou druhy a popisky hub. Na instagramu se mi dokonce ozvala slečna, která má krásnou tvorbu, že se jí můj plakát líbí a jestli nemám v plánu udělat z toho více plakátů. Hodně mě tato zpráva potěšila a začala jsem o tom přemýšlet. Jenže posledních pár dnů nemám na kreslení náladu. Nejsem ani v půlce malování a dochází mi chuť k tvorbě. Možná je to tím, že jsem poslední dobou často unavená víc, než jindy. Čas je velký kouzelník a léčitel, tak tomu dám prostor.

pondělí 4. února 2019

Je ostuda psát si blog?

Už je to delší doba, co jsem si doma k PC sedla řádně za stůl, s myšlenkou, že se opět pokusím něco napsat. Jenže jako by mi v tom okolí bránilo, něco, co tu kdysi nebylo, ale s novou dobou se objevilo. Poslední dobou totiž na všechno čtu, nebo slyším samé urážky. Blogger je debil, youtuber je debil, musař je debil.
Jak již zmiňuji v úvodu blogu, za bloggera se nepovažuji - nejsem žádný influencer, který by propagoval produkty za pár šušňů - nemám to ráda, tyhle blogy ve mně nevzbuzují důvěru a vesměs se vše točí okolo toho samého.. Člověk propaguje (většinou) kosmetiku, která je testovaná (a hlavně pro autora zadarmo), nebo nás tu anorektičky poučují, jak správně jíst a cvičit. Youtube a Musicaly jsou pro mě pase.
Všechny tyhle trendy, které se ženou napříč internetem nás ovlivňují, i když o to někdy nestojíme... tedy alespoň já.

S blogováním jsem začínala ve svých zhruba 13 letech a tenkrát jsem se do psaní článků zamilovala. Měla jsem milion domén a stále hledala sama sebe - styl, který mi bude vyhovovat. Nestyděla jsem se zveřejnit článek, nepřemýšlela jsem nad tím, jestli se náhodou nenajde někdo, komu by se moje tvorba nelíbila. Jednoduše si můj blog našel ty lidi, kteří měli stejné zájmy.

Jak je to dnes? Upřímně mám strach někomu ze známých vůbec říct, že mezi mé jiné zájmy patří i právě tento blog. Najednou mám pocit, jako bych se za to měla stydět, protože pokud nemám tisíce čtenářů, komentářů a odběratelů - je to vlastně k ničemu. Najednou už mi připadá, že se všichni ženou za kosmetikou, zdravým vařením a fitness. Autoři, kteří mě bavili, protože přesně o tomhle jejich blog nebyl, se najednou stáhli, nebo se psaním skončili úplně. Nechci tu nikoho moralizovat, nebo tvrdit, že "blog o hubnutí je špatný"... jen mi občas přijde, že na internetu vidím stádo ovcí, ženoucí se za počtem lajků a odběratelů, aka pojďme psát o tom, co je momentálně in.

A ano, i já jsem dřív zkoušela podobnou taktiku, budu psát o kosmetice, které ale nerozumím, budu psát o vaření, který mi ve skutečnosti vůbec nejde, budu tvořit DIY návody, kterých je plný Pinterest.. Jednoduše jsem chtěla zapadnout a "ukázat" svůj blog v tom nejvíc typickým stylu.
Často mě mrzí, že ve své "tvorbě" mám velké mezery, které mi nejdou dohnat.. ať se to týká kreslení, nebo psaní blogu... jenže se občas cítím, jako senior, který už nestíhá letošní trendy.

Takže to shrnu. Psaní článků o vaření, kosmetice a podobných věcech ráda přenechám lidem, kteří mají k těmto tématům větší vztah a já se pokusím konečně najít svoji cestu.. Třeba někoho zaujme.

Je tu někdo, kdo má stejné pochybnosti o psaní?